Co je zkouška a co není!

Byl nedělní večer, den před zkouškou. Mířil jsem si to ze sportoviště do kantýny a míjel oddělení biomedicínského inženýrství. Světlo prosvítalo skrz záclony a tak jsem nahlédl, vstoupil. Zlomení kolegové řešili neřešitelné otázky testu z Neurálních sítí. Dozvěděl jsem se také, že kantýna už je zavřená a tak jsem šel zase zpátky a domů. Dorazil jsem a měl jsem v plánu se učit. Nějak jsem se k tomu neměl a ještě přinesla Štěpánka vychlazený Mythos.
Skupina v oddělení mezitím usoudila, že není možné se dostatečně připravit a tak se rozhodla zkoušku odložit. Protože co s večerem lepšího, než jej proslavit, vyrazili jsme na doporučení místních spolužáků do restaurace. Pili jsme hořící nápoje a jedli dary moře. Příjemně vybaveni, jsme se vydali hledat povyražení dál a našli jsme (v neděli večer ve tři ráno), a bylo otevřeno. Majitelé diskotéky zasadili do podlahy tv obrazovku. Samozřejmně, že jsme ji zničili. Otevřeli jsme i láhve vodky, které byly na stolech, čímž jsme si domohli k mastnému účtu. Nic jsme jim tam za to nenechali. Přesunuli jsme se do Small Estia s tím, co jsme jim tam nenechali a pili to. Mezitím jsme měli ještě malou potyčku s místním podnikatelem na schodech budovy soudnu. Markus dostal neočekávaný nápad, že se pojedeme vykoupat. Takové párty mají opravdu spád, protože nikdo moc neřeší hladinu alkoholu v krvi řidiče a tak se i ten skvěle baví. Jeli jsme se vykoupat, to už svítalo a moře bylo opravdu studené. Alkohol byl pádem do studené masy čerstvého roztoku rázem vynulován. Následně jsme jeli na snídani, dal jsem čtyři kafe abych to rozehřál a rozjel. To se hodilo i později, protože právě přicházelo něco a bylo to to nejhorší možné. Telefonát s informací, že zkouška zrušena nebyla. Měli jsme dvě hodiny na detox. Markusův nový nápad pokračovat v pití jsem přijal opět jako dobrý, dali jsme jedno pivo v deset hodin a jeli na zkoušku. Jak to dopadlo nevím, nemamatuji si otázky.

Jan Tleskač podává rozuzlení

V boji s policií jsme projevili klid a rozvahu, tedy když příslušníci cloumali s Antoníno sem a tam a řvali nesrozumitelné formule z blízkosti 5ti centimetrů nám do ksichtu, pravila sem hystericky: „Klid!“ Pak jsem přemýšlela, co řeknu na svou obhajobu a napadlo mě, že uniformovaným sdělím, že jsme studenti a oni snad s námi přestanou tak hrubě jednat. To jsem se spletla a z mé hysterie se všechen ten klid vytratil. Veškeré kapesníky z našich kapes byly vyndány a rozbaleny. Ano, vážně, policista hledal drogu v našich smrkancích. Strkala jsem jim své doklady, které měly dokázat moji váženost (omylem jako první byla na ráně karta do knihovny a tam jméno otce…promiň tati, za tu ostudu!). Příslušníci drogu nenašli, tak dali pokoj. Mně se ale přestalo v parku líbit a rozhodla jsem se, že jestli někde přespat, tak tady teda ne. Nicméně vzniklá situace naší náladu vylepšila a vína ubývalo o to rychleji. Rozhodli jsme vylézt na vrch Lykappos s tím, že situaci zhodnotíme „spatra“. „Sparta“ vidět nebyla, navíc byla noc. Rozjímali jsme dlouho a stala se milá „náhoda“ – ke štěstí si člověk musí pomoci. Vypadali rozjetě, přátelsky, jejich angličtina byla plná chyb a humor pokleslý…Kdo to je? Hádáte správně! ERASMUS! Antoníno chopil příležitost a partu oslovil. Začali jsme se hrozně seznamovat a vysvětlovat co a jak – stačí kouzelné slovo, a už není člověk ztracený a dostane se mu spousta užitečných rad. Tedy vyměnili jsme zkušenosti a padla otázka zásadní. Francouzka se zeptala: a kde spíte? My (toho času ve dvě v noci), řekli, že nevíme, a ona, nadšena, že jsme ten erasmus, pozvala nás do vlastní postele. Usoudili jsme, že takové situace se dá využít kdekoli ve světě, jen stačí tvrdit, že jste erasmus a vše vám uhne z cesty. Tak jsme se octli pod její peřinou v jejím apartmá, které sdílela, jak jinak, se studenty různých národností. Vyspali jsme se fajn!

V slunném ránu, zašli jsme do muzea kamení a prošli známou trasu za dne. Cílem největším byla Akropole a cílem obdobně velkým, najít opět nocleh. Tedy město se líbilo, k tomu není co. Pro změnu probíhala stávka, tak před parlamentem bylo husto a dav zlostně skandoval. Pak Francouzka napsala zprávu, že pokud máme chuť, jde se večer na párty k jinému erasmu do bytu. Bylo nás tam asi třicet, i nějací Češi – připadala jsem si při promluvě s nimi cize, rodný jazyk skoro zapomenut! Opili jsme se hojně a najedli více dosyta za dvě eura, toť byl vstup. Dobrá cena. Párty se rozjela a byla ukončena návštěvou klubu, té my se účastnit odmítli, pochybujíce, že kluby v Athénách budou jiné, než kluby v Patra. Přespalo se v hostelu. Ve dni posledním bylo zima a vichrno. Athény zapadly sněhem. Mluví se o tom dodnes a ještě asi pět let to bude jistě zmiňováno. Během pár hodin jsme prošli, co bylo v plánu a nejvíce se těšili na jídlo a postel. Jídlo jsme zakoupili v restauračním zařízení. Já pitu malou, Antoníno velkou. Co se týče velikosti, Řekové tedy představu velkého a malého příliš nerozlišují. Cenu jistě ano. Velká pita = malá pita. Cena velká pita = dvakrát cena malá pita. Domů jsme dojeli a rádi. O zážitky bohatší.

Metody && teorie blábolu, lekce 1.

Stává se to právě tak často a právě tak předvídatelně, že si člověk samu možnost očekávaného vyústění není ochoten připustit ani nakrátko. Lidská bytost se v nastalé situaci nestačí ani rozhlédnout, natož zorientovat, a už je trhána na kusy v jiné, a prostorem letí jako nasládlý magazín šatnou dělníků. Existuje pocit nedostatku času někdy a jindy bezrozměrné svobody, nemající žádnou moc nad konáním, žasneme v obou případech. Koncert takových barev a nejrůznějších vibrací se odehrává nepřetržitě, od chvíle vzniku univerza po poslední okamžik. Sledovanost kolísá, jelikož právě okolnosti, které předvídáme, nás nutí neodbočit z cesty. Individualita odepírá možnost prozkoumat pařez a kráter a ztroskotanou vzducholoď a dostat tak lekci z "dalších možností". Má to jen jednu výhodu. Každý je totiž schopen určit kam až je možné se dostat a nevědomky to často prohlašuje. Mocná síla společenství zosobněná královnou i králem zároveň je všudypřítomnou a všemocnou. Nyní namacírujeme levou půlku...mozku.

Zkouška storno,
pouta byla uvolněna,
večer volno,
mohla být i olověná.

Měděný válec,
plameny z něj nadýchané,
průhledný na konec,
(ta)jemný nápoj, omamné!

Představení připraveno a obsazení je následující: v hlavní roli Panmrtvola, ve vedlejších rolích banda idiotů. "Byla to skvostná podívaná", řeklá po představení erudovaná návštěvnice. "Byla jsem okouzlena čaroklenbou příběhu. Nebyl zcela etického rázu, což dokonale vyjadřoval úsměv a ušní botce Panamrtvoly. Epochální dojem dotvořila uvaděčka. Bylo to jedno z opravdu dobrých představení." Ohlasy se objevují ještě dnes, tři dny po onom světovém večeru. Jeden z návševníků dokonce vyryl děkovné zvolání na opěradlo sedadla, má se za to, že otvírákem na konzervy. Byl na něj objednán atentát. Zisky přesáhly očekávané částky, což zapříčinilo, že banda v pozadí za bandou idiotů měla úsměv nehraný. Autor scénáře a producent slíbili pokračovat ve spolupráci a zmizeli v závějích bublinek.

Výroční zpráva

Neboť již uplynula promlčecí lhůta a nikdo nám nedokáže nic, můžeme svěřit podrobnosti o onom výletu do Athén světu! O cestě vlakem již byla řeč. Tak nějak nebylo jasné, kdeže vlak v Athénách stojí a kam my to vlastně že chceme. Když se koleje změnily z úzkých na široké – rozuměj, muselo se přestoupit do kompatibilního vlaku, zbystřili jsme pozornost a koukali, kde už se vrhnem velkoměstu vstříc. Viděli jsme nádherné okrajové čtvrti. Nebylo to jako Černý Most, ba ani jako Jahodník (kde, muž mi promine, a znalí pokývou hlavou, jezdí traktory a pálí odpadky), bylo to…bylo to velké pole, kdysi snad sad, plný stanů, odpadků, karavanů, cikánů, a to na velice koncentrované ploše. Vlak projel kolem zcela zdevastované krajiny (opět připomínající smetiště) – soudili jsme, že tady cikáni sídlili v loňském roce. Po HODINĚ A PŮL JÍZDY se vlak konečně přiblížil z okraje k centru (jen pro představu, že Athény jsou opravdová metroPOLE), koncentrace budov zhoustla, vlak jel dopředu a najednou zas zpátky, my nevěděli proč…a konečně, byli jsme, kam nás vlak zavezl. Blízko centru. Průvodce nám podal informace typu: Athény jsou největší řecká vesnice a pěší zóna neznamená, že tudy nic nejezdí, což jsme následně ověřili na vlastní pěst. Nějak ta chudoba byla všudypřítomná, poblíž domu Versace se prodávaly cetky a docela dobře si dokážeme představit, že před Grandhotelem Grand Bretania, se prochází koza, To je v Athénách klidně možné. Provedli jsme výzkum na trase: Omonia, Syntagma, Omonia, Monastiraki, Syntagma, Plaka, Monastiraki, Omonia, pročež jsme se podivili, že centrum vážně není velké. Bylo objeveno ve dvou hodinách, ovšem čekaly nás další dva dny. Tak tedy obdivovali jsme krásy večerních Athén a špínu ulice (prostitutce viděli až do krku) a já přitom pokukovala po křovích a parcích, rozumějte, hledala jsem místo, kde přežiju noc. Výhledy jsme byli natolik uchváceni, že jsme rozhodli nechat věc vyplynout, zakoupit víno kolu a již tak dobrou náladu posílit a utvrdit. Pro případ, že by víno došlo a chuť načít další také, prošli jsme několik vytypovaných hrdě socialistických zařízení (rozuměj hotel za levno). Při té příležitosti zavítali i do budovy ze všech nejlepší, budovy se srpem a kladivem a hrdým nápisem něcojako SSSR, ovšem v matematické kódované formulaci. Muzeum komunismu nemůže být lepší než realita. Leč vyhodili nás s tím, že tady přespat nemůžeš, leda bys vstoupil a přidal se ke stávce a provedl zvrat demokracie ve jménu nejlepšího zrna. Unaveni cajdáním po výše zmíněné trase, sedli jsme v parku, popili víno, konverzovali s mládeží, sdíleli s nimi drobné a cigarety a tak se stali podezřelými. Nastal policejní zásah. Přijeli na motopedu, odhodili Antoníno o metr vedle, řvali na nás a strkali nám ruce do kapes a nehodlali se smířit s vysvětlením, že nejsme Rumuni a nejsme Turci. Zde je čas udělat vyprávění zajímavé, tedy ho utnout. Vážení čtenáři, na pokračování příběhu musíte počkat. Dopili Štěpanna s Antoníno víno? Byla jim zajištěna základní lidská práva při obhajobě před policií? Spali té noci? A kde? Proběhl komunistický převrat krvavě? Počkejte si. Kdoví, zda se dočkáte!

Debatujíce o bohu, pozorujíce ptáky

Začalo to řecky – vlak se zpozdil. Čekalo se na protijedoucí, tedy nastala rauchpauza. Pro většinu cestujících příjemná skutečnost, leč stařík sedící naproti nám si ji náležitě protrpěl. Odešla mu žena procházet se po peroně – a dlouho po ní vidu ani slechu. Stařík jako na trní, vyhlíží stařenu z okna a vzdychá. Vlak už skoro že se rozjede, žena nikde. Nervozita vzrůstá, v tváři muže se objevuje tik. Stařec vstává a zase si sedá. A vstává. Na poslední chvíli stařena přichází, muž na ni pohoršeně pohlédne, zbytek cesty ani slovo… Žena loupe vejce - svačit se holt musí! přitom upouští brčko do plastové láhve s nápojem. Tlumený výkřik! Stařena vypadá v konfrontaci s nastalou skutečností opravdu zoufale, zrovna jako muž, když na ni předtím čekal. Možnost, že by se z lahve napila přímo, předem vyloučena. Žena prožívá muka, vzdychá, muž krčí rameny. Snaha vyndat brčko z láhve pomocí ruky – marná. Rozuzlení po patnácti minutách snahy brčko vytáhnout: žena vyndavá z kabely brčko nové (to jsme ale vážně nečekali, soudě dle toho, v jak nemilém byla rozpoložení), načež se rozmyslí, že už nemá žízeň, opět vzdychne, láhev zašroubuje a uloží.

Pointa? Stres nás drží při životě!

Jen jedna malá zpráva

Mysleli jsme si s Ondrejem,že už nás tu nepřekvapí míchání ovoce a zeleniny do salátů,ale chyba!Do nynejška to byl jen ananas nebo broskev v salátu,občas nakládané malé cibulky s ananasem.Ale v úterý se teda překonali.......červené zelí mixované s borůvkama!

Zastávka

Rozhodli jsme se vyjet. Po pečlivé úvaze na téma: nevíme kam se jede, nevíme kdy se jede, nevíme co tam a nevíme na jak dlouho, jsme konečně odstranili některé z nastíněných otázek. A sice: pojede se ve středu a pojede se do Athén. Ostatní otázky nadále zůstaly aktuální a zároveň se přidaly další, neméně podstatné: kde se bude spát, co se bude jíst, co když bude pršet a jak my se tam dostanem… Rozhodli jsme se pro jízdu vlakem (pozn. levně) a vydali se vstříc. Dobrodružství nás ale bohužel potkalo dřív, než se vlak mohl rozjet. Spočívalo v tom, že vlak se nerozjel. Jedinou povolanou osobou, která by nám mohla poskytnout nějakou informaci ohledně odjezdu drážní soupravy, byla nádražácká uklízečka, toho času hledající v odpadkových koších v hale poklad (nebo zbytky). Dle předpokladu ale nerozuměla, nicméně my po chvíli vyrozuměli, že se koná stávka a do Athén ani jinam tedy dnes opravdu nic nepojede, až večer. Domýšlím, proč se asi stávkuje, dle počtu nakupujících v centru města dnes stávkují všichni (i škola dnes zavřená, už potřetí v tomhle měsíci). Důvody stávky odhaduju asi tak: někdo stávkuje, že práci nemá, jiný, že práci má a všichni stávkujou, protože stávkují i ti druzí… Tak zítra snad nás od výletu už nic NEZASTAVÍ!

Cesta z města

Tuto sobotu jsme poprvé byli v jiném baru než dosud,příjemná změna.Mysleli jsme,že pojedeme domu posledním autobusem,ale tak nějak byla dobrá zábava a nám se nechtělo zpátky.Tak jsme si řekly s Katarínou,že pojedeme domů taxíkem se Španělama,protože oni tak jezdí vždycky.Paradoxně vyjde levněji si vzít velkého taxíka v noci než jet autobusem,protože v noci stojí autobus dvojnásobek.Zůstali jsme tam všichni až do konce, cca do půl čtvrté.Než jsme se dostali pro bundy a ven,tak byly asi 4 hodiny ráno.Pak nějaké Španěly napadlo,že by se mohlo jít na nějakou after párty a než se rozhodli,kdo kam půjde,tak bylo půl páté.Pak se rozhodli,že teď bude narváno na stanovištích taxíků,tak že se půjdeme najíst do McDonald.Hráli si tam jako malé děti,házeli po sobě papírky,bojovali se židlema a obsluha se nestačila ani divit.Až se všichni najedli a vyblbli,tak jsme konečně šli pro taxík.Do bytu jsme se dostali až v půl šesté ráno.......Vzaly jsme si s Katarínou ponaučení,že příště jedeme domů autobusem!

jen tak..

Ale, ale.., nezlobte se na mne prosim. Ja jsem jen posledny cas nemel naladu na psani blogu. Pisete sem moc hezke a zabavne pribehy a ja vam to tu nechci "kazit" :)
Tak, co mne v poslednim case prekvapilo, ze nam tu cas utika strasne rychle. Kazdy den mame tolik veci, co muzem delat, ze se nikdy nenudime, ikdyz kdyz porovnam, ze kolik se venuju studiu doma a tu, tak se tu ucime strasne malo. Napriklad ve stredu jsme byli po skole pect pulla a korva pusti, vyborne finske kolace. Uz mame recept a ani neni tezke je vyrobit, takze uz sa tesim, kdyz vam je upeceme, az se vratime.
Mozna bych aj cas mel, kdyby jsem nemel takove skvele spolubydlici, hlave Joosta z Hollandska. Mnohokrat sa rozpravame do 3-4am, takze on chudak pak spi 3-5 hodin, protoze chodi kazdy den do nemocnice praxovat. A krome spolubydlov je tu tolik zajimavych ludi. Mesice mi nestaci je spoznat tak, jak bych ja chtel.
Predevcirem jsem dokonce potkal nasich susedov, su to Finnove, poprvykrat sa mi stalo, ze ma Finnove pozvali dovnitr k nim. Meli strasne pekne zarizeny byt, dreveny bar a zidle. Takze ikdyz Finnove nejsou az taky spolocensky, ako jsme napriklad my, nejsou zase uplne divni a spolocenski jenom kdyz su opili.
Je pravda, ze rozmysleji trosku jinak co se tyce piti. Nemaji taky "pohodovy" spusob, jak mame my. Alkohol tu stoji strasne moc, ale pritom je kupuje strasne moc lidi. Nevim, co by se stalo, kdyby na mesic vsude zavedli ceske ceny, mozna by se vsude venku ve snehu valeli opili lide kazdy den, mozna by je to po nejakem case prestalo bavit.. nevim. Jeste jsem nemel prilezitost se s zadnym Finnem porozpravat tak, ze bych ho aspon trosku spoznal.
Jinak je tu strasne vela narodov a kazdy narod ma nektere spusoby/veci/malickosti tak hezke, kdyz se mi podari aspon trosku nektere pochytit, tak budu strasne rad :)
..uz se pokusim psat casteji

Vyjádření kanceláře ERASMUS

S politováním oznamujeme, že Vašemu spolužákovi Ondrejovi, udělujeme již druhé napomenutí, tedy druhý kárný puntík, a to z důvodů neplnění povinností vyplývajících z dohody. Žádáme Vás, spolužáky a čtenáře blábolů, abyste mu domluvili a tato nepříjemnost mohla být zapomenuta a nemusela vyústit v běžnou lavinu:

Následnost v jednom semestru: jeden puntík, dva puntíky, trest rákoskou, napomenutí třídního učitele (NTU), důtka třídního učitele (TD), důtka ředitele školy (ŘD), 2 z chování, 3 z chování, podmínečné vyloučení, definitivní vyloučení studenta.

Dále studenta upozorňujeme, že veškeré náklady spojené s návštěvou kárné inspekce v místě pobytu studenta (předběžně v zastoupení: Jan Rieger, Master of control), tedy na University of Oulu, hradí student sám.


S pozdravem Řecko

Co člověka nepřekvapí

Viděla jsem mnoho, ale dnešek dodal impulz vylíčit to veřejně. Nikdy dřív jsem nezaznamenala tolik podivných úchylek... Agáta z Polska má zvláštní zálibu - počítá rohy. Jakékoli, kdekoli. Vejde do místnosti, začne se rozhlížet, pěkně si to spočítá. Prý to ještě následně několikrát přepočítá, jestli počet sedí. Reelika z Estonska se bojí nafukovacích balónků, běda, jak se k ní nějaký přiblíží! Daniela z Itálie dnes projevila svou fóbii na obědě - štítí se dotknout pomerančů. Zvláštní strach - běda Davidovi, který po ní pomeranč hodil! Vše letělo ze stolu. To přilákalo hladové potulné psy, každodenní návštěvníky menzy, kteří trpělivě čekají, až něco spadne. Představila jsem si pět potulných psů v menze na Kladně. Vcelku zábavné (jen škoda, že porce v Kladně nestačí ani studentům, natož aby se dělili o ten kus žvance ještě s někým)! A pak, na nákupu v makru, potkala jsem dva pravoslavné kněze. Vážené postavy v černých hábitech. Nakupovali pakly dámských vložek. Že by pro řádové sestry z kláštera???

Otřesné a zničující

Začalo to včera asi v jedenáct, vlastně mnohem dříve, v podstatě před dvaadvaceti lety, ale není čas to všechno popisovat. Většina lidí, co si to bude moci přečíst, měla stejně v tu chvíli o hodinu více, takže to stejně nemá žádný smysl, říkat kolik přesně bylo, prostě se to stalo. Jak to pociťuji, už to odeznívá, takže celá tahle hrozivá situace nebude mít, doufám, trvalých následků. Vlastně bych ani nevěděl, co se stalo, kdyby mi to ostatní neřekli. Vůbec bych neměl o čem psát, jako bych to vlastně vůbec nezažil. Ale já to zažil, svědčí o tom kontura mé hlavy. Byl to vážně nepředstavitelně rychlý sled situací a přírodních vlivů.
Takže když jsem tedy včera večer zamířil na toaletu, abych odevzdal nepotřebné, země se otřásla. Stál jsem tam a nevěřil vlastním proprioceptorům. Ani obraz mi nedával zcela relevantní informaci. Usoudil jsem, že se děje zemětřesení. A bylo tomu opravdu tak. Poprvé v životě jsem zažil něco takového. Bylo to jako být opilý a přitom hledět do akvária. Neuvěřitelně mi to změnilo náladu, byl jsem absolutně v rozpacích. Ten den jsem dělal na bakalářském projektu a měl jsem za sebou ..... kus práce, takže jsem si řekl, že by to mohlo stačit, že už jsem udělal dost a navíc ta nová nálada.
Když má některý z Erasmus studentů narozeniny, tak se koná narozeninová párty. K jedné takové se schylovalo a ostlavencem byl rakušák Davide (opravdu se jmenuje takto, Oslovujeme, voláme...). Většinou se to dělá tak, že ti největší aktivisté zajedou do Makra, kde nakoupí alkoholické nápoje na jednu párty + brčka + dárky + pytlíky na led + kelímky + mátu + ostatní. To se po několika dnech vyúčtuje a na dveřích našeho obydlí se objeví seznam alkoholiků a částka, kterou jsou tito nuceni uhradit následně zmíněnému. Znamená to tedy rovnost a bratrství. Pokusil jsem se tohoto systému včera zneužít a zjistil jsem, že má ochranu před takovým kverulantstvím. Po úvaze a domluvě jsem se rozhodl absolutně "zrakvit". Tak jsem do sebe kopal různé fermentované alkoholické nápoje v rychlém sledu, načež jsem se velmi opil a vrávoral jsem. V jednu chvíli jsem upadl, a to tak nešťastně, že jsem si přivodil poranění hlavy a taky jsem si zakrvácel kalhoty. Byl jsem převezen na místní ambulanci přivolanou sanitkou a v nemocnici jsem strávil krásné chvíle na vypolstrovaném lůžku. Mluvili se mnou mladí doktoři a kázali mi.
Před polednem dnešního dne jsem byl propuštěn. Bez bundy, kterou jsem se marně snažil se sestrou najít, a prohledali jsme při hledání snad půlku nemocnice(byla doma v bezpečí) a bez jediného centu na jízdenku. Jen tak v tričku(to koukáte co, obzvlášť vy ve Finsku) jsem přešel kus města a dostal se domů. Po cestě jsem objevil prodejnu, ve které měli provazy. Musím se tam brzy vydat a zakoupit tak třicet deka. Provaz mi totiž umožní dostat se na střechu našeho domečku, kde, předpokládám, je moc hezky, obzvláště svítí-li slunce. Není možné dostat se na střechu vnitřkem budovy, protože cestu brání mříž. Myslím také, že by se na střeše mohla konat jedna z dalších párty. Možná si přesunu narozeniny.

Řecká logistika

Nejlepší je rubat všude a to prosím naráz. Oba pruhy vozovky spravovat najednou – co by ne! Vůbec bych chtěla vyzdvihnout řeckou architekturu a stavitelství – jeden by myslel, že se třeba z těch antickejch chrámů poučí nebo tak, ale zřejmě ne a několik věcí jim nedochází. Co jim ovšem zpravidla dochází, jsou, zdá se, peníze na stavbu. Tak tu pozorujem několik polostaveb poločnících do polosilnic. Náádherra! Vtipné se taky zdá, že při stavbě domu příliš nepočítali s faktem, že okna vybaví okenicemi. Proto například já, když mám okenice otevřené, musí můj soused Rafael mít okenice zavřené, neboť prostě není místo… Asi je s osudem smířen, proto sveřepě okno nikdy neotvírá, až dnes, chtěl patrně větrat a musel přijít za mnou a poprosit mě, jestli bych si na chvíli nezavřela… dřív to nebyl problém, ale od chvíle, kdy window workers přišli (s velkou slávou napodruhé) na opravu oken, situace je spíše horší, protože ty okenice jsou teď sakra dobře zakotvené do venkovní stěny. Od té chvíle tedy nemůže okno otevřít půl koleje. No co, život ve tmě: žádné vrásky – vrátíme se mladší, než kdy dřív!!!

Další poznatky ze zasněžené země......

7.V pátek jsme byli hrát volejbal.Když člověk přijde do šatny,tak všichni pozdraví,ale to je konec jakekoliv konverzace :)Začli jsme si jentak pinkat na rozehraní se,pak jsme si zkoušeli přihrávky a pak začal zápas.Toto všechno proběhlo bez jakéhokoliv upozornění,co se bude dít.Vůbec jsme nechápali co se děje.A zápas?!Když člověk udělal něco dobře,tak byl odměněn potleskem a když špatně,tak nic.Neuvěřitelné!Zápas proběhl bez emocí,bez špetky motivace,že to družstvo chce vyhrát.U nás absolutně nemožné!
8.Strašně nás tu překvapila další věc.Jdete do krámu nakoupit a můžete si zahrát automaty!Takže je úplně normální,že vidíte důchodce,jak propadají hráčské vášni :)