V boji s policií jsme projevili klid a rozvahu, tedy když příslušníci cloumali s Antoníno sem a tam a řvali nesrozumitelné formule z blízkosti 5ti centimetrů nám do ksichtu, pravila sem hystericky: „Klid!“ Pak jsem přemýšlela, co řeknu na svou obhajobu a napadlo mě, že uniformovaným sdělím, že jsme studenti a oni snad s námi přestanou tak hrubě jednat. To jsem se spletla a z mé hysterie se všechen ten klid vytratil. Veškeré kapesníky z našich kapes byly vyndány a rozbaleny. Ano, vážně, policista hledal drogu v našich smrkancích. Strkala jsem jim své doklady, které měly dokázat moji váženost (omylem jako první byla na ráně karta do knihovny a tam jméno otce…promiň tati, za tu ostudu!). Příslušníci drogu nenašli, tak dali pokoj. Mně se ale přestalo v parku líbit a rozhodla jsem se, že jestli někde přespat, tak tady teda ne. Nicméně vzniklá situace naší náladu vylepšila a vína ubývalo o to rychleji. Rozhodli jsme vylézt na vrch Lykappos s tím, že situaci zhodnotíme „spatra“. „Sparta“ vidět nebyla, navíc byla noc. Rozjímali jsme dlouho a stala se milá „náhoda“ – ke štěstí si člověk musí pomoci. Vypadali rozjetě, přátelsky, jejich angličtina byla plná chyb a humor pokleslý…Kdo to je? Hádáte správně! ERASMUS! Antoníno chopil příležitost a partu oslovil. Začali jsme se hrozně seznamovat a vysvětlovat co a jak – stačí kouzelné slovo, a už není člověk ztracený a dostane se mu spousta užitečných rad. Tedy vyměnili jsme zkušenosti a padla otázka zásadní. Francouzka se zeptala: a kde spíte? My (toho času ve dvě v noci), řekli, že nevíme, a ona, nadšena, že jsme ten erasmus, pozvala nás do vlastní postele. Usoudili jsme, že takové situace se dá využít kdekoli ve světě, jen stačí tvrdit, že jste erasmus a vše vám uhne z cesty. Tak jsme se octli pod její peřinou v jejím apartmá, které sdílela, jak jinak, se studenty různých národností. Vyspali jsme se fajn!
V slunném ránu, zašli jsme do muzea kamení a prošli známou trasu za dne. Cílem největším byla Akropole a cílem obdobně velkým, najít opět nocleh. Tedy město se líbilo, k tomu není co. Pro změnu probíhala stávka, tak před parlamentem bylo husto a dav zlostně skandoval. Pak Francouzka napsala zprávu, že pokud máme chuť, jde se večer na párty k jinému erasmu do bytu. Bylo nás tam asi třicet, i nějací Češi – připadala jsem si při promluvě s nimi cize, rodný jazyk skoro zapomenut! Opili jsme se hojně a najedli více dosyta za dvě eura, toť byl vstup. Dobrá cena. Párty se rozjela a byla ukončena návštěvou klubu, té my se účastnit odmítli, pochybujíce, že kluby v Athénách budou jiné, než kluby v Patra. Přespalo se v hostelu. Ve dni posledním bylo zima a vichrno. Athény zapadly sněhem. Mluví se o tom dodnes a ještě asi pět let to bude jistě zmiňováno. Během pár hodin jsme prošli, co bylo v plánu a nejvíce se těšili na jídlo a postel. Jídlo jsme zakoupili v restauračním zařízení. Já pitu malou, Antoníno velkou. Co se týče velikosti, Řekové tedy představu velkého a malého příliš nerozlišují. Cenu jistě ano. Velká pita = malá pita. Cena velká pita = dvakrát cena malá pita. Domů jsme dojeli a rádi. O zážitky bohatší.
Žádné komentáře:
Okomentovat