Výroční zpráva

Neboť již uplynula promlčecí lhůta a nikdo nám nedokáže nic, můžeme svěřit podrobnosti o onom výletu do Athén světu! O cestě vlakem již byla řeč. Tak nějak nebylo jasné, kdeže vlak v Athénách stojí a kam my to vlastně že chceme. Když se koleje změnily z úzkých na široké – rozuměj, muselo se přestoupit do kompatibilního vlaku, zbystřili jsme pozornost a koukali, kde už se vrhnem velkoměstu vstříc. Viděli jsme nádherné okrajové čtvrti. Nebylo to jako Černý Most, ba ani jako Jahodník (kde, muž mi promine, a znalí pokývou hlavou, jezdí traktory a pálí odpadky), bylo to…bylo to velké pole, kdysi snad sad, plný stanů, odpadků, karavanů, cikánů, a to na velice koncentrované ploše. Vlak projel kolem zcela zdevastované krajiny (opět připomínající smetiště) – soudili jsme, že tady cikáni sídlili v loňském roce. Po HODINĚ A PŮL JÍZDY se vlak konečně přiblížil z okraje k centru (jen pro představu, že Athény jsou opravdová metroPOLE), koncentrace budov zhoustla, vlak jel dopředu a najednou zas zpátky, my nevěděli proč…a konečně, byli jsme, kam nás vlak zavezl. Blízko centru. Průvodce nám podal informace typu: Athény jsou největší řecká vesnice a pěší zóna neznamená, že tudy nic nejezdí, což jsme následně ověřili na vlastní pěst. Nějak ta chudoba byla všudypřítomná, poblíž domu Versace se prodávaly cetky a docela dobře si dokážeme představit, že před Grandhotelem Grand Bretania, se prochází koza, To je v Athénách klidně možné. Provedli jsme výzkum na trase: Omonia, Syntagma, Omonia, Monastiraki, Syntagma, Plaka, Monastiraki, Omonia, pročež jsme se podivili, že centrum vážně není velké. Bylo objeveno ve dvou hodinách, ovšem čekaly nás další dva dny. Tak tedy obdivovali jsme krásy večerních Athén a špínu ulice (prostitutce viděli až do krku) a já přitom pokukovala po křovích a parcích, rozumějte, hledala jsem místo, kde přežiju noc. Výhledy jsme byli natolik uchváceni, že jsme rozhodli nechat věc vyplynout, zakoupit víno kolu a již tak dobrou náladu posílit a utvrdit. Pro případ, že by víno došlo a chuť načít další také, prošli jsme několik vytypovaných hrdě socialistických zařízení (rozuměj hotel za levno). Při té příležitosti zavítali i do budovy ze všech nejlepší, budovy se srpem a kladivem a hrdým nápisem něcojako SSSR, ovšem v matematické kódované formulaci. Muzeum komunismu nemůže být lepší než realita. Leč vyhodili nás s tím, že tady přespat nemůžeš, leda bys vstoupil a přidal se ke stávce a provedl zvrat demokracie ve jménu nejlepšího zrna. Unaveni cajdáním po výše zmíněné trase, sedli jsme v parku, popili víno, konverzovali s mládeží, sdíleli s nimi drobné a cigarety a tak se stali podezřelými. Nastal policejní zásah. Přijeli na motopedu, odhodili Antoníno o metr vedle, řvali na nás a strkali nám ruce do kapes a nehodlali se smířit s vysvětlením, že nejsme Rumuni a nejsme Turci. Zde je čas udělat vyprávění zajímavé, tedy ho utnout. Vážení čtenáři, na pokračování příběhu musíte počkat. Dopili Štěpanna s Antoníno víno? Byla jim zajištěna základní lidská práva při obhajobě před policií? Spali té noci? A kde? Proběhl komunistický převrat krvavě? Počkejte si. Kdoví, zda se dočkáte!