Začalo to řecky – vlak se zpozdil. Čekalo se na protijedoucí, tedy nastala rauchpauza. Pro většinu cestujících příjemná skutečnost, leč stařík sedící naproti nám si ji náležitě protrpěl. Odešla mu žena procházet se po peroně – a dlouho po ní vidu ani slechu. Stařík jako na trní, vyhlíží stařenu z okna a vzdychá. Vlak už skoro že se rozjede, žena nikde. Nervozita vzrůstá, v tváři muže se objevuje tik. Stařec vstává a zase si sedá. A vstává. Na poslední chvíli stařena přichází, muž na ni pohoršeně pohlédne, zbytek cesty ani slovo… Žena loupe vejce - svačit se holt musí! přitom upouští brčko do plastové láhve s nápojem. Tlumený výkřik! Stařena vypadá v konfrontaci s nastalou skutečností opravdu zoufale, zrovna jako muž, když na ni předtím čekal. Možnost, že by se z lahve napila přímo, předem vyloučena. Žena prožívá muka, vzdychá, muž krčí rameny. Snaha vyndat brčko z láhve pomocí ruky – marná. Rozuzlení po patnácti minutách snahy brčko vytáhnout: žena vyndavá z kabely brčko nové (to jsme ale vážně nečekali, soudě dle toho, v jak nemilém byla rozpoložení), načež se rozmyslí, že už nemá žízeň, opět vzdychne, láhev zašroubuje a uloží.
Pointa? Stres nás drží při životě!
Žádné komentáře:
Okomentovat