V Aténách jsem nastupoval do vlaku a z druhého konce peronu bylo slyšet pokřikování a zpěvy vojáků. Měl jsem jízdenku do vagónu číslo 7. "Běž tam, odkud slyšíš křik, tam je tvůj vagón," poradila mi milá řekyně. Odpočítal jsem vagóny, nastoupil a pohodlně se usadil. Kluci v khaki mě po mém svolení zabarikádovali svými salámy, tak těm vakům říkali. Nato se přiřítil fešný komandér se silným a skvělým hlasem a z mého místa mě vyhodil. "Jdi si sednout kam máš!" Takže jsem prohodil pár poznámek o tom, slušně řečeno, jak je tohleto všechno možné. A šel si sednout na své místo 38 do osmého vagónu označeného číslem 7. Kluci říkali, že je to strange a tak jsem si to poznamenal. 1 2 3 4 5 6 8 7
Nikdo v téhle zemi neudělá krok navíc a to je důvod, proč se řekům zdá pět kilometrů jako patnáct a proč je všude takový nepořádek. Lidem, spíše ale mužské časti, díky tomu alespoň zůstávají tváře déle mladé. Byl jsem v Delfách a pečlivě si všechno prohlídl. Pěkné, musím konstatovat, že to atmosféru má. Více se mi ale líbilo v Arahově, horské vesnici, kam jsem se dostal po stopu řeka a albánce. Vezli jehně, smáli se a vyprávěli o svých domovinách. Přespal jsem na svahu a na zápraží, kam jsem se přemístil po tom co začalo pršet. To bylo poprvé, co jsem v Řecku vstával za východu slunce. Ještě se mi to poté na mé cestě několikrát povedlo. Nabíral jsem kilometry a špínu a začínalo se mi to líbit.
Karditsa je město nevelké a nijak výjimečné. Má ale hezký park a v neděli klidné náměstí. V tom parku je ptačinec obsahující na 40 + jednoho páva. Pestří kluci se tu povalují ve svých výkalech a lidé je obdivují. Chtěl jsem si prohlédnout nedalekou katedrálu, ale zrovna byl pohřeb a tak jsem si prohlédl pouze pohlédné pozůstalé venku a šel spočinout do parku. Slunce svítilo a bylo mi příjemně. Jak jsem tam ležel a kouřil george_karneliasky, uvědomil jsem si, že se okolo neustále motá chlápek na kole a pozoruje mě. Jezdil na tom kole taky jako páv. Říkal jsem si, že je to správce. Chvíli byl vlevo, potom přejel napravo, projel se a usedl. Pak jsem ho ztratil. Nakonec se objevil za mými zády a pozdravil mne. "Odkud jsi?" Řekl jsem, že z Čech, a zůstal ležet, jen hlavu jsem mírně stočil na stranu. "Nikdy jsem tam nebyl, jaká je to země?" "No já vlastně moc nevím, docela pěkná, jiná než tahle, Praha je nádherná, jo mám to tam rád," odpověděl jsem. "A co děláš tady?" "Cestuji", zasadil jsem sundaje si brýle. "Máš hezké oči." No, může být, tohle už mi pár lidí řeklo. "Kde budeš dneska spát?" Tak vlastně jsem neměl tušení, řekl to, jako by mi nabízel nocleh a mě v hlavě probleskla neuvěřitelná potřeba sprchy. Tři dny jsem se nemyl a ještě jsem na to nebyl tak zvyklý, později už bych asi nebyl tolik toužil. Přemýšlel jsem o to víc po tom, co mi nabídl nocleh přímo. "Mám rád chlapce v posteli," přidal. Spokl jsem slinu a tak to gradoval: "nerad mrdáš?" Říkám, že jo, ale raději děvčata. On zjevně děvče nebyl, navíc mu mohlo být tak pětapadesát. "Můžeme spolu ztrávit pěkné chvíle, přemýšlej o tom." Dal jsem si na čas a přemýšlel jsem urputně, bylo to vážné dilema, ale tušil jsem, že odmítnu. "Máš určitě hezkou věc?" Aha asi myslí to hovno, co jsem si otřel mezi těmi pávy. Očividně nemyslel, koukal výše a mě to došlo. "Je velký?" Začal jsem se na něj trochu šklebit, aby ubral, nechtělo se mi vstávat. "Víš, Evropané tolik nemluví, já manželku a děti mám, teď se ale zájímám o chlapce, jenomže ti řečtí jsou tak ukecaní." Konečně jsem se rozhodl a zřekl jsem se sprchy a jistě neobvyklé zkušenosti. Tak mne alespoň na rozloučenou pohladil. Dokouřil jsem cigáro a v klidu odešel. Jel jsem na Meteoru. Tam jsem zažil opravdový strach.
Nikdo v téhle zemi neudělá krok navíc a to je důvod, proč se řekům zdá pět kilometrů jako patnáct a proč je všude takový nepořádek. Lidem, spíše ale mužské časti, díky tomu alespoň zůstávají tváře déle mladé. Byl jsem v Delfách a pečlivě si všechno prohlídl. Pěkné, musím konstatovat, že to atmosféru má. Více se mi ale líbilo v Arahově, horské vesnici, kam jsem se dostal po stopu řeka a albánce. Vezli jehně, smáli se a vyprávěli o svých domovinách. Přespal jsem na svahu a na zápraží, kam jsem se přemístil po tom co začalo pršet. To bylo poprvé, co jsem v Řecku vstával za východu slunce. Ještě se mi to poté na mé cestě několikrát povedlo. Nabíral jsem kilometry a špínu a začínalo se mi to líbit.
Karditsa je město nevelké a nijak výjimečné. Má ale hezký park a v neděli klidné náměstí. V tom parku je ptačinec obsahující na 40 + jednoho páva. Pestří kluci se tu povalují ve svých výkalech a lidé je obdivují. Chtěl jsem si prohlédnout nedalekou katedrálu, ale zrovna byl pohřeb a tak jsem si prohlédl pouze pohlédné pozůstalé venku a šel spočinout do parku. Slunce svítilo a bylo mi příjemně. Jak jsem tam ležel a kouřil george_karneliasky, uvědomil jsem si, že se okolo neustále motá chlápek na kole a pozoruje mě. Jezdil na tom kole taky jako páv. Říkal jsem si, že je to správce. Chvíli byl vlevo, potom přejel napravo, projel se a usedl. Pak jsem ho ztratil. Nakonec se objevil za mými zády a pozdravil mne. "Odkud jsi?" Řekl jsem, že z Čech, a zůstal ležet, jen hlavu jsem mírně stočil na stranu. "Nikdy jsem tam nebyl, jaká je to země?" "No já vlastně moc nevím, docela pěkná, jiná než tahle, Praha je nádherná, jo mám to tam rád," odpověděl jsem. "A co děláš tady?" "Cestuji", zasadil jsem sundaje si brýle. "Máš hezké oči." No, může být, tohle už mi pár lidí řeklo. "Kde budeš dneska spát?" Tak vlastně jsem neměl tušení, řekl to, jako by mi nabízel nocleh a mě v hlavě probleskla neuvěřitelná potřeba sprchy. Tři dny jsem se nemyl a ještě jsem na to nebyl tak zvyklý, později už bych asi nebyl tolik toužil. Přemýšlel jsem o to víc po tom, co mi nabídl nocleh přímo. "Mám rád chlapce v posteli," přidal. Spokl jsem slinu a tak to gradoval: "nerad mrdáš?" Říkám, že jo, ale raději děvčata. On zjevně děvče nebyl, navíc mu mohlo být tak pětapadesát. "Můžeme spolu ztrávit pěkné chvíle, přemýšlej o tom." Dal jsem si na čas a přemýšlel jsem urputně, bylo to vážné dilema, ale tušil jsem, že odmítnu. "Máš určitě hezkou věc?" Aha asi myslí to hovno, co jsem si otřel mezi těmi pávy. Očividně nemyslel, koukal výše a mě to došlo. "Je velký?" Začal jsem se na něj trochu šklebit, aby ubral, nechtělo se mi vstávat. "Víš, Evropané tolik nemluví, já manželku a děti mám, teď se ale zájímám o chlapce, jenomže ti řečtí jsou tak ukecaní." Konečně jsem se rozhodl a zřekl jsem se sprchy a jistě neobvyklé zkušenosti. Tak mne alespoň na rozloučenou pohladil. Dokouřil jsem cigáro a v klidu odešel. Jel jsem na Meteoru. Tam jsem zažil opravdový strach.
Žádné komentáře:
Okomentovat