hadanka

zkuste uhodnout co to muze byt! :)

Tady ve Finsku se to pouziva v zime, kdyz je led a snih. Vic vam nereknu.

Tak slavíme podruhé

Že to bude velký, jsme poznali už dle faktu, že škola zavře brány na celých 14 dní. Nicméně neustále přichází něco, co překvapí. Bod první: Velikonoce jsou přece na konci dubna – a to jste jako nevěděli? Normálka! „Dvakrát gyros, prosím.“ OCHI GYROS. Až do velikonoc v žádnym fast foodu a restauraci maso. Držíme poctivě půst. Ještěže ryba není z masa a kostí! A protože na všem se dá vydělat, v taxíku platíme zajímavou taxu. Velikonoční Euro navíc. V obchodě z regálů skáčou zajíci a barvená vejce (pozn. pouze červená, Kristova krev). Kostely praskají ve švech. Nocí zuří ohňostroj. Táhne mě to ven… Půlnoční mše. Svíčky hoří, zvony bijou. Spousty, spousty lidí, každý v ruce rudé vejce: když se dva potkají, ťuknou vejci navzájem. Kristus vstává z mrtvých. Má to prostě náladu a ducha!

„Καλο Πασχα!“ (Kalo Pascha!)

Dobrý den

To je když je hezky, ne? Jen zde krátce poznamenám, jak to vypadá, když je opravdu dobrý den. Protože v Řecku již jaro začalo, je tu, jako když je v čechách v létě opravdu hezky. Nezbývá nic jiného, než se vyvalit z postele a vyskočit z okna. Protože mám pod oknem úžasnou terasu pokrytou asfaltovou lepenkou, která teplem netaje, ale chová se jako černá, mám i velmi jednoduchou cestu k opálení. Prostě se takhle ráno vzbudím, vyházím koberce na terasu, vyrobím ležení a válím se kus dne na slunci, které v těch nejlepších chvílích opravdu pálí. Musel jsem dnes vyměnit trenky za slipy, protože je třeba jisté rovnováhy. Tak si člověk čte knihu a cítí na zádech, jak ho ten životodárný pramen mění. Je jako živý přenos. Když už to nemohu snést, tak se otočím a zanedlouho cítím to samé na břichu. Je to jako živý proces. V noci je to jiné, to musím spát, abych měl síly na to, užít si dobrý den.

Řecké dojmy

Po příletu by se člověk domníval, že Athény jsou vyspělým městem-letiště i metro-vlak zánovní. Ale když se začne procházet městem, zjistí, že jde po celkem špinavém městě, narazí na trh s masem, kde by si člověk nezvyklý na tento způsob života asi v žvotě nic nekoupil, v jedné z uliček vidí na živo narkomany v akci...
Dalším bodem v den příletu bylo nalezení místa pro nocleh. Našly jsme ho pod vrcholem, na který jsme se ještě před spaním vyškrábaly i s naší milovanou zátěží. Před spaním jsme se kochaly pohledem na větev a doufaly, že nás neposere pták. Ráno začalo skvělými dvěma držkopády na to samé koleno. Skvělý začátek dne. Po návštěvě Akropole, olympijského stadionu a dalších památek jsme měly štěstí na střídání stráže v doprovodu vojenských jednotek, které ale nepůsobily zvlášť disciplinovaně. Zdejší stráž má velice svérázný styl chůze-při prvním pohledu se člověk neudrží a chytá záchvat smíchu. Perlička nakonec přichází, když se postaví na své místo a začne ho upravovat voják....
Ještě večer jsme měly štěstí a docestovaly do městečka Nafplio. Za tmy jsme našly další nocleh, odkud byl krásný výhled na osvětlený hrad a světlo měsíce téměř v úplňku. Ráno jsme vyrazily dobývat hrady v hradu. Vyškrábaly jsme se po všech těch schodech, hezky se závažím, a pozorovaly přibývající výhled na "pevnost boyard", moře a vůbec celé městečko, které skýtá krásné domečky, opravené nábřeží s palmami, mnoha restaurací a v prodejně autobusových lístků šťouravou paní podrobně prohlížející studentské průkazy. =o( Mimo tuto paní je to krásné městečko, díky němuž opět stouplo mé mínění o Řecku. Akorát je pro ty majetnější.
Patras nás přivítal autobusem, který to vzal jinou jednosměrkou, tudíž stavil trochu jinde-ikdyž tady člověk opravdu nenajde označení, kde že se nalézá nějaká zastávka. Natož nějaký jízdní řád-Řekové si prostě jezdí dle své nálady. Troubí vždy, když mají sebemenší možnost a něco jako předpisy moc neuznávají.
Dnešní den jsme navštívaly nejlepší obchod, jmenuje se Jumbo. Ačkoliv se na ulicích a v obchodech zdá, že je zde všechno drahé, Řekové chudí, ale přesto má drtivá většina své auto a v drtivé většině zánovní, tento obchod je určen nám, chudším. Je to obchod, ve kterém naleznete téměř všechno. Když si pořídíte bydlení, levně ho zařídíte. Když přijde na řadu dítě, levně nakoupíte vše, co k tomu patří. Velikánský výběr, super ceny! Člověk by se tu procházel, vždy našel něco, čím si ještě zútulnil příbytek nebo potěšil kamaráda, sebe, nebo nějaké dítě. Ale problém nastává při pomyšlení na dopravu. To je asi ten největší problém a za ten by člověk vraždil.
Teď si užíváme siestu u vínka. =o) Po těch výstupech tisíců schodů si to rozhodně zasloužíme! (A zítra přijdou další...JAJAJ)
Z Řecka Dáša a Štěpa

Výlet do socialismu

Minulý týden jsem navštívila Rusko. Šok nastal hned po přejezdu hranic -v lese moře odpadků(což samozřejmě ve Finsku nepřipadá v úvahu), silnice horší než v Čechách, řididči si jezdí, jak chtějí.......To si člověk hned uvědomí, že naše země je tak krásná :) Byli jsme jen v St.Petersburgu, památky nádherné, počasí nic moc, chaos a policajti všude okolo. První večer po příjezdu byla na programu kulturní večeře s ruským folklorem a vodkou. Samozřejmě se začalo pít, ale vzhledem k tomu,že tam bylo dost jídla,tak večeři jsme ještě ustáli. Pak nás autobus odvezl do jednoho klubu, kde jsme se měli setkat s našima kamarádama, kteří byli na výletě už pár dnů dříve. Než přišli, tak jsem s mojí finskou kamarádkou zvládli další tři vodky a pořád docela v pohodě. Pak dorazili naši kamarádi, tak začala teprve pořádná sranda. Nakonec jsem měla štěstí, protože si pamatuju všechno včetně toho, jak jsem se dostala do hotelu a šla spát a ráno normálně vstala na snídani. Spousta lidí neměla takové štěstí, dost si toho nepamatují z toho večera :) Další dny proběhly normálně bez vodky a viděli jsme spoustu nádherných památek.......

Way away

V Aténách jsem nastupoval do vlaku a z druhého konce peronu bylo slyšet pokřikování a zpěvy vojáků. Měl jsem jízdenku do vagónu číslo 7. "Běž tam, odkud slyšíš křik, tam je tvůj vagón," poradila mi milá řekyně. Odpočítal jsem vagóny, nastoupil a pohodlně se usadil. Kluci v khaki mě po mém svolení zabarikádovali svými salámy, tak těm vakům říkali. Nato se přiřítil fešný komandér se silným a skvělým hlasem a z mého místa mě vyhodil. "Jdi si sednout kam máš!" Takže jsem prohodil pár poznámek o tom, slušně řečeno, jak je tohleto všechno možné. A šel si sednout na své místo 38 do osmého vagónu označeného číslem 7. Kluci říkali, že je to strange a tak jsem si to poznamenal. 1 2 3 4 5 6 8 7
Nikdo v téhle zemi neudělá krok navíc a to je důvod, proč se řekům zdá pět kilometrů jako patnáct a proč je všude takový nepořádek. Lidem, spíše ale mužské časti, díky tomu alespoň zůstávají tváře déle mladé. Byl jsem v Delfách a pečlivě si všechno prohlídl. Pěkné, musím konstatovat, že to atmosféru má. Více se mi ale líbilo v Arahově, horské vesnici, kam jsem se dostal po stopu řeka a albánce. Vezli jehně, smáli se a vyprávěli o svých domovinách. Přespal jsem na svahu a na zápraží, kam jsem se přemístil po tom co začalo pršet. To bylo poprvé, co jsem v Řecku vstával za východu slunce. Ještě se mi to poté na mé cestě několikrát povedlo. Nabíral jsem kilometry a špínu a začínalo se mi to líbit.
Karditsa je město nevelké a nijak výjimečné. Má ale hezký park a v neděli klidné náměstí. V tom parku je ptačinec obsahující na 40 + jednoho páva. Pestří kluci se tu povalují ve svých výkalech a lidé je obdivují. Chtěl jsem si prohlédnout nedalekou katedrálu, ale zrovna byl pohřeb a tak jsem si prohlédl pouze pohlédné pozůstalé venku a šel spočinout do parku. Slunce svítilo a bylo mi příjemně. Jak jsem tam ležel a kouřil george_karneliasky, uvědomil jsem si, že se okolo neustále motá chlápek na kole a pozoruje mě. Jezdil na tom kole taky jako páv. Říkal jsem si, že je to správce. Chvíli byl vlevo, potom přejel napravo, projel se a usedl. Pak jsem ho ztratil. Nakonec se objevil za mými zády a pozdravil mne. "Odkud jsi?" Řekl jsem, že z Čech, a zůstal ležet, jen hlavu jsem mírně stočil na stranu. "Nikdy jsem tam nebyl, jaká je to země?" "No já vlastně moc nevím, docela pěkná, jiná než tahle, Praha je nádherná, jo mám to tam rád," odpověděl jsem. "A co děláš tady?" "Cestuji", zasadil jsem sundaje si brýle. "Máš hezké oči." No, může být, tohle už mi pár lidí řeklo. "Kde budeš dneska spát?" Tak vlastně jsem neměl tušení, řekl to, jako by mi nabízel nocleh a mě v hlavě probleskla neuvěřitelná potřeba sprchy. Tři dny jsem se nemyl a ještě jsem na to nebyl tak zvyklý, později už bych asi nebyl tolik toužil. Přemýšlel jsem o to víc po tom, co mi nabídl nocleh přímo. "Mám rád chlapce v posteli," přidal. Spokl jsem slinu a tak to gradoval: "nerad mrdáš?" Říkám, že jo, ale raději děvčata. On zjevně děvče nebyl, navíc mu mohlo být tak pětapadesát. "Můžeme spolu ztrávit pěkné chvíle, přemýšlej o tom." Dal jsem si na čas a přemýšlel jsem urputně, bylo to vážné dilema, ale tušil jsem, že odmítnu. "Máš určitě hezkou věc?" Aha asi myslí to hovno, co jsem si otřel mezi těmi pávy. Očividně nemyslel, koukal výše a mě to došlo. "Je velký?" Začal jsem se na něj trochu šklebit, aby ubral, nechtělo se mi vstávat. "Víš, Evropané tolik nemluví, já manželku a děti mám, teď se ale zájímám o chlapce, jenomže ti řečtí jsou tak ukecaní." Konečně jsem se rozhodl a zřekl jsem se sprchy a jistě neobvyklé zkušenosti. Tak mne alespoň na rozloučenou pohladil. Dokouřil jsem cigáro a v klidu odešel. Jel jsem na Meteoru. Tam jsem zažil opravdový strach.

Když věci plynou řeckým způsobem...

„Špatně slyším.“ A zapomněl dodat, že ani neumí moc anglicky…což by možná pro nás na začátku byla informace nejhodnotnější. No, časem to ale stejně vyšlo najevo. Tak jsme zaujali místa v prvních lavicích a čekali, co příde. Ukazuje se, že s takovou podivnou slovní zásobou, čítající kromě anglických univerzálních slov ještě jakési dost frekventované citoslovce chrochtání, může i soustava „rentgenka, pacient, detektor,“ představovat nepřekonatelný problém. Takže při objasňování principu rentgenu odpadají první nicnechápající duše. My se drželi, protože základ známe. Na řadu přišel kolimátor, další vzdávají. Nedejbože konvergentní kolimátor – už chápeme s Antoníno jako jediní. Předmět se stává asi natolik zábavným, že všichni vnímají jen ono chrochtání. Pak vytržení z apatie, z úst profesora se ozývají slova: zkouška, projekt, prezentace, vyhledat literaturu. Zájem vzbudil: konečně! Bráníme se, není čas, kdy dělat projekt (projektů je najednou až moc). Projekt padá. Úpadek pozornosti. STOP.

Den dva: Magnetická rezonance, protony konají precesní pohyb, nechápem už ani my. Celej den zabit, přínos nula. Zavání to samostudiem. Nadchází pozdvižení, slova: projekt, prezentace, vyhledat literaturu, se opakují. Dochází k zvratu: nebude zkouška, bude „jen“ projekt. Najednou je nám projekt dobrej (že by jich nakonec nebylo až zase tolik?). STOP.

Den tři: CCD chytá fotony, panel detector chytá fotony, CT se točí podle matematických vztahů. Na hodinu jsme dorazili celkem tři. Ostatní už vzdali docela. Těšíme se z pocitu, že dneska je to naposled. Lena na pokyn: „Zopakujte, jak jste to pochopila,“ odpovídá pravdivě: „Já vás vůbec nevnímám.“ A pozor, opět ta známá slova obohacená o dvě, tři další: „Zítra bude zas výuka!“ Tak. Někomu zaskočilo, jiný jen zbledl. To nebylo v plánu a rozvrh ukazoval FREE. Někteří cestují do Estonska, jiní do Istanbulu, někdo domů, někdo na prázdniny. Učitel se táže dvou zbylých duší, mě a Antoníno: „Budete tu zítra?“ a Antoníno potvrdí: „Ano, já tu zítra jsem – dopoledne půjdu do města shánět spacák, potom zakoupím potraviny v Lidlu…“ STOP.

Den čtyři nastane zítra. No, nejspíš to neuvidím, proto nebudu moci poreferovat. Moc mě to mrzí a napjatým čtenářům se omlouvám!!!

transport v Oulu

Zajima vas, jak vetsina maldych lidi chodi do skoly a do mesta cely rok tady v Oulu? Mysleli by ste si, ze se da jezdit na kole kdyz je pod -20 a fouka strasny vitr? Dokazete si predstavit u nas doma jezdit na lede a snehu nekde v horach?
Tady v Oulu pocely rok spusta lidi pouziva na prepravu kolo. To ze je venku + nebo - 20 neni podstatny. Infrastruktura pro kola je ale vybudovana na vysoke urovni. Nadjezdy-podjezdy vsude mozne. Poranu vyzy chodi specialne auticko, ktore dela udrzbu cesty ( na ledu udela pruhy a posype ho strkem, nebo odhrne snih). Ale pri hustem snezeni ani to nepomuze.
Takze dnes jsem musel jet do skoly. (hm.. a jeste jedna poznamka, listek tu stoji 2,70 za 1 hodinu jizdy; mesicny busenka 36,50eur / k porovnani kolo jsem si koupil za 30e)
Protoze uz mi busenka neplati a nechci platit skoro 6e za cestu do skoly, tak jsem jel na kole.
Venku huste snezilo.., rikam si: co uz..
Ze zacatku cesta celkem OK, pak pri jedny zatacte (sice jsem jel pomalu a opatrne) tak jsem se pekne vysekal. (feedback: v zatacce lim v se musi blizit k nule.)
Do skoly jsem dorazil torsku pozde, toz jsem trosku zabloudil v te vychrici:)
Prekvapeni prislo, az jsem chtel jet spatky domu.
Na to uz jsem byl zvykli, ze prevodovka prestava fungovat -zamrznu lanka, ale to, ze mi zamrzne v blatniku snih, a tak mi zamrznu kola a jeste horsi, ze v prevodovke mi zamrznu ty male kolecka, tak to jsem necekal.
Po 20 min sekani ledu s klicema od bytu uz to bylo lepsi a po 500m se zobehli aj ty male kolecka.
Hm.. musim rict, sranda!

Vyjádření k aktuálnímu dění

Tak nevím, došla mi jistá souvislost: a sice, jak je to s tím olympijským ohněm?! Teď se jedni rozčilují, že ho uhasili a naopak v létě, když hořela celá Olympie, tak zas hasit chtěli - čím se dalo... No vyznáte se? Osobně je mi sympatická bílá smrt, tam sužující požár nehrozí… Doporučuju k prohlídce!!! :)

Smyslná jízda

A tak se stalo, že jsem byla pozvána ke svezení na ďábelském stroji, asi tak patnáctileté motorce. Už nasedání mě mělo varovat – říkala jsem mladistvému Albánci, že by možná bylo dobré, kdyby sjel ten skoro půlmetrový obrubník beze mě, ale no problem. Taktéž se ukázalo, že i mé představy o rychlosti, kterou toto rozhrkané staré vozidlo může vyvinout, jsou zcela liché. Jelo to jak drak! Moje úzkost posílena vědomím, že v Řecku nejvíc kvete právě automobilový průmysl (hned potom zdravotnictví), a to zejména díky nesčetnému počtu šrotovišť a autoopraven, mohla propuknout. Sedla jsem si způsobně, přece se k němu nebudu tulit! První zatáčka mě ovšem vyvedla z omylu a chytla sem se jako klíště. Ve střídavém zrychlení a zpomalení jsem poletovala někde kolem hranice rizika. Probudil se ve mně šestý smysl, cit pro smrt. Údy připraveny vystrčit, kdykoli bude třeba, abych zabránila pádu. Tak jestli na tohle se balí holky, nezbývá, než suše zkonstatovat: „Mě nedostanete!“