Smyslná jízda

A tak se stalo, že jsem byla pozvána ke svezení na ďábelském stroji, asi tak patnáctileté motorce. Už nasedání mě mělo varovat – říkala jsem mladistvému Albánci, že by možná bylo dobré, kdyby sjel ten skoro půlmetrový obrubník beze mě, ale no problem. Taktéž se ukázalo, že i mé představy o rychlosti, kterou toto rozhrkané staré vozidlo může vyvinout, jsou zcela liché. Jelo to jak drak! Moje úzkost posílena vědomím, že v Řecku nejvíc kvete právě automobilový průmysl (hned potom zdravotnictví), a to zejména díky nesčetnému počtu šrotovišť a autoopraven, mohla propuknout. Sedla jsem si způsobně, přece se k němu nebudu tulit! První zatáčka mě ovšem vyvedla z omylu a chytla sem se jako klíště. Ve střídavém zrychlení a zpomalení jsem poletovala někde kolem hranice rizika. Probudil se ve mně šestý smysl, cit pro smrt. Údy připraveny vystrčit, kdykoli bude třeba, abych zabránila pádu. Tak jestli na tohle se balí holky, nezbývá, než suše zkonstatovat: „Mě nedostanete!“