Siesta je siesta a všechno má svůj čas

Z jedné office do druhé a přijďte si zítra, věci se samy dají do pohybu. Siesta je siesta a kdo nic nedělá, nic nezkazí. Tak za prvé jsme zjistili, že škola je jeden velký bludný tunel, obrazně i vpravdě vzato. Náš obor tu nikdo nezná (dokonce nikdo z úředníků), přestože má samostatnou budovu. Milý řecký chlapec (chtěl být nápomocen) nás vláčel všude možně a výhoda byla, že si s úřednicema aspoň rozuměl (ne že by ovšem tato skutečnost byla až takovým přínosem)… našli jsme to! A poznali nové řecké spolužáky a nějaký ten erasmus (v naší třídě vede (dokonce i tabulku zpackaných zkoušek)). Obecně bych řekla, že Řek se pozná snadno: často bývá oblečen v pohodlný teplák (není to však pravidlem), a domnívá se, že Češky jsou nejlepší – no, na to jsem radši nic neřekla, jen se blbě křenila. Zavítali jsme i do zdejší menzy, socialistického ráje. Jídla naber si kolik na tácu uneseš, vše je zdarma. Vstup na kartičku, čtvrt hodiny před zavíračkou i bez ní. Ovšem jak je něco zdarma, tak se to povaluje všude. Vážně, hala menzy připomíná spíš tržiště po sezóně, než stravovací zařízení. Dala jsem si rybu. Celou. Hlavu, ocas, ploutvičky. Klidně sem si mohla dát i dvě – škoda, že se jich víc na tác nevejde (nejsou to žádný sardinky)… Objevili jsme náhodou i zdejší výpočetní centrum, dá-li se to tak nazvat. Řekla bych velký bordel navzájem propojených kompů. No hlavně když to šlape!